17. listopad 1989 - nejbáječnější momenty plné naděje a radosti

Tam kde se člověk narodil, byl vychován, má své kořeny a rodinu, má prožít i svůj život. Je nezbytné, abychom stále usilovali o to, co je pro naše žití nejdůležitější.

Myslím, že jsem ve svém životě prožila dvě události, které byly velmi intenzivní, avšak v naprostém kontrastu. Tím prvním momentem je 21. srpen, roku 1968, kdy jsem maturovala. Byl to den, na který je těžké zapomenout kvůli tehdy prožitým vypjatým chvílím. Pod okny nám jezdily tanky, mířily nám do oken a naháněly hrůzu. S tímto datem se pojí i ztráta řady přátel, kteří ze dne na den zmizeli ve Francii, Německu, Finsku či Americe. Ještě teď mi zní v uších jejich pobídky, ať jedu taky, že na západě je hodně příležitostí, které na mnohé z nich skutečně později čekaly. Já jsem se ale rozhodla zůstat a překonávat všechna úskalí, která totalita každý den přinášela do našeho života. Své odhodlání jsem čerpala ze zásady: „Tam kde se člověk narodil, byl vychován, má své kořeny a rodinu, má prožít i svůj život.“ Myslím, že to mělo smysl. O 21 let později, 17. listopadu, jsem prožila naopak ty nejbáječnější momenty plné naděje a radosti. Chvíle, kdy víte, že stojí za to jít trnitější cestou, ale zůstat věrný svému přesvědčení. Svoboda si našla směr, kudy k nám a nic už ji nemohlo zastavit. Stálo to hodně snahy a sil, ale výsledek nešlo popsat slovy. Tato vzpruha je právě tím odkazem, který nám již navždy 17. listopad zanechal. Vše zlé jednou skončí. Je důležité nezatracovat naději ani v těch nejvypjatějších chvílích života. Je nezbytné, abychom stále usilovali o to, co je pro naše žití nejdůležitější. Kdo ji neztratil, nezná její hodnotu, ale jsem přesvědčena, že je to právě svoboda, která za to vše stojí.

(Publikováno v radničních novinách Prahy 2; autor Eva Kislingerová)

21. 11. 2017