Je nulová tolerance k hazardu vhodný nástroj k omezení gamblingu?

Jako nad každou jinou problematikou, je třeba se zamyslet nad hazardem v širší souvislosti. V prvé řadě je třeba přiznat, že hazard jako takový neslouží k obohacení hráče, ale jeho provozovatele.

Za druhé, pocit hráče, jeho touha po lehce vydělaných penězích, je popsána jako nemoc v nejedné lékařské knize. A tomuto pocitu velmi lehce podléhají zejména sociálně slabí, drogově závislí, dále lidé bez stabilních příjmů – nezaměstnaní, lidé pracující tzv. na černo či za minimální mzdu. Tito se následně dostávají do nekonečné spirály, která se točí od nutkání získání peněz, dříve či později jakýmkoliv způsobem – tedy i trestnou činností, přes potřebu (chuť) „si zahrát“, až po prožívání pocitu, že teď už to štěstí snad konečně přijde. Olejem do tohoto pomyslného ohně je i to, že ono pomyslné štěstí výhry opravdu občas ukáže svou tvář. Jako občanská společnost tuto spirálu můžeme přetnout jen velmi těžko. Pokud však postavíme obecný zájem lidí, zájem za snížení návazné kriminality, snížení dostupnosti těchto heren a tím i snížení „konzumace“ jejich služeb, může to být jeden z reálných kroků jak spirálu hazardní bezmoci narušit. Chce to celý soubor opatření, ale nulová tolerance hazardu v podobě výherních automatů a non-stop barů je prvním a rázným krokem. Není to jen o hraní, ale ve spojitosti se zastavárnami a bazary dochází i cestou gamblingu k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Zde se vracejí do oběhu finance za autorádia, notebooky, airbagy, okapy a další věci, které byly nám odcizeny v našich ulicích, domech a bytech. Je třeba nejen léčit bolest, tedy potírat trestnou činnost a trestat ji, ale též je nezbytné nevytvářet nemoci vhodné podmínky. A pokud můžeme této nemoci alespoň trochu předejít, udělejme to. Rázně a bez kompromisu. Nevymýtíme ji, ale citelným způsobem ztížíme její život.

(Publikováno v radničních novinách Prahy 2; autor Zdeněk Buřič)

24. 2. 2016