Odvaha a hrdinství v roce 1968 vs. 2018

Dnes naštěstí nemusí již nikdo nasazovat život, tak se odvaha projevuje spíše vystoupením ze své komfortní zóny, uděláním něčeho navíc.

„Jsme obsazený“, slyšela při ranním probuzení teprve čtrnáctiletá Maruška křičící sousedku přes tenkou zeď starého prvorepublikového domu. V domě, kde bylo jen šest telefonních dvojlinek, takže ze dvou bytů mohl telefonovat naráz vždy jen jeden, to znělo jako klasická stížnost, že linka je zrovna obsazena a nedá se volat. Jenže telefon to nebyl. Bylo to Československo a byl srpen před padesáti lety. Maminka Marušky, také Marie, dorazila kvapně zpět z Václavského náměstí, kde pracovala v nakladatelství, a poslala dceru rychle do obchodu na rohu na nákup. Sama zažila 2. světovou válku a věděla, že zásoby jsou základ. Po městě jezdily zase tanky. Kdyby tenkrát jen tušila, že to chtělo zásoby na dalších 21 let... Každá doba a každá situace má své hrdiny a odvážlivce. Jen forma a prostředky se liší. Otáčení cedulí, šíření satiry, nebo jen pomoc sousedovi. Dnes naštěstí nemusí již nikdo nasazovat život, tak se odvaha projevuje spíše vystoupením ze své komfortní zóny, uděláním něčeho navíc. Nesobeckého. Odvaha dnešní doby se pozná tím, že člověku není lhostejné, co se děje kolem něj. A i takový člověk může být hrdina. Stejně jako třeba před patnácti lety návštěvník parku, který se zastal napadené ženy na Karlově náměstí a byl následně zavražděn. Chtěl bych, abychom nebyli k sobě lhostejní, chtěl bych, abychom se jako národ zbavili uťáplosti, kterou nám dějiny mnohdy servírovaly, chtěl bych, abychom se už nemuseli bát. Nikdy a nikoho.

(Publikováno v radničních novinách Prahy 2; autor Petr Novotný)

21. 8. 2018